Hudební okénko 2016

Vybrala jsem patnáct skladeb. Byl to opět velmi pestrý rok nejen po hudební stránce. Spousta velkých osobností se letos rozhodla, že už bude hrát jenom v nebi. Nicméně nám tady za sebou nechali úctyhodnou dávku skvělé a nadčasové hudby. Objevila jsem spoustu vydařených skladeb ještě vydařenějších umělců, kteří pravděpodobně nikdy nebudou kralovat hitparádám v českých rádiích, ale v mých uších a srdci se na ně najde prostor.

PJ Harvey - Community of Hope

PJ Harvey vydala novou desku The Hope Six Demolition Project, která má výrazný politický podtext, a odkazuje na projekty ve Státech mající za cíl zničit domy v oblasti s vyšší kriminalitou  a se sociálně slabšími obyvateli a postavit místo nich nové bydlení, které si však původní rezidenti nemohou dovolit. Ve zkratce. Community of Hope je mimo jiné prostě dobrá skladba.

Bon Iver - 33 GOD

Bon Iver v čele s Justinem Vernonem se mi vrátili s novou deskou 22, A Million. Konečně. Zase se můžu nechat pohltit těmito minimalistickými a melancholickými skladbami lehce říznutými rockem.

Weyes Blood - Do You Need My Love

Weyes Blood. Zpěvačka s výrazným hlasem podtrhávající její folkovo-popové melodie. Skvělý počin.

Christian Löffer - Herbst Electronica

Celá tahle povedená  padesátiminutová elektronická záležitost stojí za poslech. Já odkazuji na část zhruba od 16:55.

Mark Pritchard - Beautiful People (feat. Radiohead)

"The original instrumental to 'Beautiful People' is a personal song about loss, hopelessness and chaos, but ultimately the message is love and hope." Pritchard said in a press release.

S hlasem Thoma Yorka z Radiohead je to ještě větší paráda.

Whitney - No Woman

Lehké kytarové melodie s retro nádechem. Moc hezká balada.

James Blake - Radio Silence

Stalo se docela pravidlem, že se skladby Jamese Blakea vyskytují právě tady při mých každoročních ohlédnutích se za hudbou. Jemu ale prostě nikdy nejde odolat. Radio Silence, jedna dokonalost z nové desky The Colour in Anything.

Leonard Cohen - You Want It Darker

Prostě R.I.P. A vynikající skladba, která vyšla těsně předtím, než se rozhodl, že už bude hrát jen v nebi.

Courtney Barnett - Avant Gardener

Písničkářka z Melbourne, která si mě dostala loni skladbou Depreston. Naproti tomu Avant Gardener je fajn skladba na odlehčenou.

V nás - Baset feat. Kateřina Winterová a Jan Muchow

Dívala jsem se na československý film Dům a narazila na tuhle písničku.

Jamie xx - Girl

Jamie xx. Ten Jamie z The xx. Jeden z jeho sólo počinů. Elektronicky podbarvená lahůdka.

Julie Byrne - Follow My Voice

Jemnocit Julie Byrne. Líbezný folk a hluboký hlas Julie. Tuze intimní. Asi jedna z nejlepších skladeb, na kterou jsem mohla letos narazit. Taková ta, o které se říká, že má hloubku.

James Blake - I Need a Forest Fire (feat. Bon Iver)

Mí dva oblíbenci se dali dohromady a stvořili tuhle parádu.

Susanne Sundfør - White Foxes

Susanne Sundfør si mě dostala před čtyřmi lety, když nazpívala spolu s Röyksopp píseň Running To The Sea. Pro mě z toho byla skladba roku a mrazení po zádech. Seveřané a skladba při, které taje srdce. A je to tady zase. Není to horkou novinkou tohoto roku, ale cestu ke mně si to našlo jednoho podzimního sychravého večera. Ano, opět mrazení po zádech a tající se ledy.

Maggie Rogers - Alaska

“The music, in a lot of ways, reflects this meditative quality I get from hiking and dancing,” Maggie tells.
Vždycky se najde něco, co si můžu pouštět pořád dokola. Lehký beat v pozadí, hlas Maggie Rogers (pro mě jméno dosud neznámé) a ty melodie. Největší letošní pohlazení pro uši.

Dobrou hudbu v uších po celý rok 2017 přeji.

Hudební lahůdky roku 2015

Ať už zanedbávám tenhle multižánrový hudební koutek jakkoliv, na sepsání "hudební ročenky", během které setřídím papírky, štítky a odkazy, jsem nezanevřela. Zajímavé kousky jsou na hudebním poli stálé k mání, byť jejich hledání v tom kvantu průtokových umělců bývá rok od roku složitější. Nicméně se mi podařilo poměrně často zakopnout o skladby, které zanechaly stopu. Snad se některé z nich promítnou třeba i do vašeho hudebního světa.

Lianne La Havas - Unstoppable (Jungle's Edit)

Jemná skladba britské soulové zpěvačky protknutá dynamickými prvky. Něco úchvatného hned na úvod. Černošští hudebníci jsou prostě skvělí, mnou často opomíjení, ale letos tomu bylo jinak. Soulu a r'n'b (hlavně toho z devadesátek jsem se pěkně naposlouchala).

Monikino - Běžky

Monikino je milé slovenské alternativní duo a tahle skladba mě doprovázela celou zimu. Ideální na běžky, lyže, skialpy, ale i na obyčejnou zasněženou procházku městem. Parádní text, líbezná hudba.

Pender Street Steppers - The Glass City

Dlouhý houseový track, stojí však za poslechnutí do úplného konce. The Glass City je taková hezky rozvibrovaná skladba, prostě chill jak má být.

Tennis - Marathon

Poslochám je každý rok, když mě přepadne indie popová slabost. Moc jich nebývá, ale u Tennis a hlasu Alainy Moore vždycky narazím. A pak už je nejde vyškrtnout ze seznamu.

Nao - Inhale Exhale

Jak jsem slíbila, další okořeněná soulová skladba se směsí prvků r'n'b a hip hopu. Jak někdo chytrý napsal:  "Neo soul’s been back for a minute, but this song might best honor the early aughts R&B subgenre." Nějak za ten rok neustálého poslouchání nevybledla.

The Weeknd - Can't Feel My Face

Ok, tohle není minimalistický dubstepový The Weekend, jak ho znám z předchozích let, ale prostě taneční hitovka s mizerným textem. Ale děsně chytlavá a tak to má asi občas být.

Courtney Barnett - Depreston

Dobrých folkových skladeb písničkářek s podmanivým hlasem nikdy není dost. K pomalému pití kávy, na pozorování měnící se krajiny z okna vlaku, na zpomalení času.

Sufjan Stevens - Should Have Known Better

Instrumentálně vyzrálý americký umělec udělal už dávno díru do světa se svými folkově alternativními experimenty. Celé album Carrie & Lowell stojí za poslech. 

Seinabo sey - Younger (Kygo Remix)

Norský hudebník Kygo svým remixem proměnil tuhle skladbu ve vydařenou taneční chill-outovou záležitost. A norská rádia šla do kolen.

Erykah Badu - Cell U Lar Device

S Erykah Badu nikdy nešlápnu vedle. Její neo soulová, lehce jazzová a hip hopová hudba je možná náročnější na první poslech, o to lepší pocit se pak dostaví. Její experimentování se mi opravdu libí.

Todd Terje - Inspector Norse

Moje tuze oblíbená norská smyčka. Prostě tu se mnou celý rok byla.

Jamie Woon - Street

Brit s malajsko-čínskými kořeny tvoří zajímavou elektronicko-ambientní soulovou hudbu. A jde mu to. Má to takový osobitý ráz. Pokud máte rádi Massive Attcak nebo Burial, tahle melancholická skladba s líbivým beatem by mohla být pro vás. Ještě jsem se jí nenabažila.

Kamaiyah - How does it feel

Na závěr jsem narazila na tuhle funky rapovou skladbu. Je opravdu neuvěřitelně chytlavá, až mě samotnou překvapilo, že písničce tohoto žánru bych mohla propadnout.  Jenže proč ne, když je tak dobrá.

Frankie Cosmos - Young

Nějaký ten jemnocit nesmí chybět a přesně toho se mi dostalo od Frankie Cosmos. Jemný hlas, jemná skladba. 

Grimes - Realiti

Věděla jsem to. Hned po prvním poslechu. Pamatuji si to úplně přesně. Přijela jsem z Grazu a ve vzduchu bylo cítit jaro. Grimes letos a v předchozích letech vydala spoustu skvělých skladeb. Některé písničky jsou prostě šité někomu na míru. Klidně i popové s jemnou elektronikou. Grimes je skvělá, báječná a já ji za tuhle skladbu budu opěvovat pořád dokola. Je to jasné, tohle je ona, to je TA písnička.

Hezký rok 2016 přeji, hudbou protkaný.

Úlovky roku 2014

"If you lose your way tonight, that´s how you know the magic´s right."

Ano, lovím stále méně a méně, ale hudba si ke mně vždycky cestu najde. Doplňuje mé chvíle. Opět se nemusí jednat jen o ty nejžhavější novinky roku 2014, ale o skladby, které se u mě stavily na slovíčko právě v tom roce.

Nastražte uši.

Mr. Twin Sister - In the House of Yes
Malá ochutnávka z chill wave rytmů připomínajících Cocteau Twins. Vždy na ně zapomenu a pak minimálně jednou za rok objevím jejich pozoruhodnou skladbu. Možná by si zasloužili větší výsluní v mých sluchátkách.

MØ - Waste of Time
Ti, co zavítali na Colour of Ostrava, si pravděpodobně tuhle Dánku nenechali ujít. Je to taková electro popina. Ale ono to občas není na škodu.

Soft Cell - Tainted Love
Tento několikrát předělaný hit z 80. let jsem vjeho krásné, čisté, původní podobě slyšela během divadleního představení u Bezručů Můj romantický příběh. Doporučuji obé. Divadlo a skladbu.

The War on Drugs - Red Eyes
Trošku toho nefalšovaného indie rocku. Pozůstatky z mých slabostí v teen letech. Čas od času se mi písnička toho typu zalíbí.

Mount Kimbie - Made to Stray
Po vydání alba Crooks & Lovers (a té nejvíc nej nej skladbě Before I Move off, kterou jsem zmínila v jedné ze svých ročenek) jsem si jich začala více všímat. Se zvuky lynoucími se ze synthetizátoru zažívám to pravé elektronické blaho.

Clark - Ted
Prý ten Katowický festival má slušnej line-up. Tak jsem se kouknula a zaposlouchala se doma, když už jsem nemohla být při tom. Další podivínská podivnost (a že se jich ke mně vždycky sleze).

Jackson and His Computerband - Vista
Francouz tvořící dobrou elektroniku. To už jsem někde slyšela. Zase ten Katowický festival. Snaha o zaškatulkování marná. Viď, monsieur?
 
BANKS - Beggin for Thread
Šikovná zpěvačka, určitě bych ji nezařadila mezi prachobyčejný pop. Je to daleko složitější a o to zajímavější.

Damon Albarn - Everyday Robots
Damon z Blur, Gorillaz a já nevím odkud ještě, vydal svou první sólu desku. A že se povedla. Skvělá a výjimečná skladba.

Daft Punk - Doin' it Right (feat. Panda Bear)
Tak nějak mě všude doprovázela. Daft Punk jsou pro mě vždy výborní a tohle setkání s Panda Bear (člena Animal Collective) nemohlo dopadnout lépe. Naprostý poklad na poli taneční hudby. Ach.

Ramadanman - Don´t Change for Me
Ono by se to spíš hodilo do ročenky asi tak pět let staré. Pak si na ni po těch letech vzpomenete. Nevím, kam ji zařadit. Někde mezi těžší sousta.

Elliphant - Down of Life 
Zase ten můj oblíbený sever. Ze Švédska. Tak na tom jsem letos slušně ulítávala a pouštěla pořád a pořád dokola. Skvělý vychrchlaný hlas a ten přízvuk. A ta elektronicky popově hip hopová hudba.

Caribou - Can´t Do it Without You
Můj oblíbený Kanaďan nezklamal a rovnou stvořil jednu z nejlepších sklad tohoto roku. Lehoučká jako pírko, zarážející se pod kůži jako trny... (Jo a prý má doktorát z matematiky z Imperial College London.) Ona to asi nebude jen jedna z nejlepších, ona asi fakt bude nejlepší. To je ta lahůdka.

Blur - Parklife

Těžko věřit, že je tomu již 20 let, co vznikla tahle nejryzejší britpopová deska moderní doby, Parklife. Mám všechno, co taková deska potřebuje. Nějaký ten disco úlet Girls & Boys, spoustu "catchy" písniček - End of Century, To the End a hlavně Damona Albarna. Damon v jakéliv podobě a balení umí každou desku posvětit jakýmsi kouzlem, kvalitou. Ať už v Gorillaz, Blur či na své sólo dráze.

Právě jeho nadcházející dubnový sólo debut mě podnítil si přimenout tuhle kultovní desku z doby, kdy rivalita mezi Blur a Oasis byla více než zřejmá.

Málokteré popová deska dokáže nezabřednout v nudných melodiích a dá se poslouchat od začátku do konce jako celek. Písnička Parklife a celá deska je důkazem hravých, rytmických, hodně britských, někdy až hodně ulítlích a stále aktuálních melodií.

Nevím, jak to Damon stíhá věnovat se všem svým projektům, ale fakt, že Blur nejsou kapelou minulosti je viditelný z dva roky staré písničky Under the Westway, která odezněla na Closing Ceremony na olympiádě v Londýně.

Vampire Weekend - Modern Vampires of the City

Moc jsem nějakému indie-popu nevěřila. Co by taky mohl přinést nového. Proto jsem nahrávkám newyorské kapely Vampire Weekend odolávala a prostě je přehlížela. A pak jsem to zkusila. už je to spojení členů s barevnými kořeny - židovskými, irskými, iranskými, zakoukání do afrických rytmů, fakt divné, říkám si.

Nebudeme si nic nalhávat, je to pop jak vyšitý, ale tak nějak to funguje nejen na věrné popové posluchače. Takový oddychový úlet není na škodu a chytlavé melodie máme všichni v duchu rádi. A fakt to nemusí být pitomé, vlastně je to hodně dobré. Vyzdvihnu hlavně líné písničky Step a Hannah Hunt (perly této desky). Nejen vokály se povedly, melodie jsou takové elegantní a komorní. Naopak ty lehcé ulítlé, např. Diane Young nebo Unbelievers, mi lehce připomínají Animal Collective právě tou ulítlostí, ale po elektronické stránce určitě nejsou tak vyšperkované, nicméně orginální ano.

Opravdu jsem se trochu mýlila, i tenhle žánr může pořád něco nabídnout, byť není mnou nějak zvlášť vyhledávaný. Přesto může překvapit a mé ucho mile potěšit.

Rok 2013 v uších

Prokousat se tím obrovským množstvím nově vznikajících hudebních umělců bývá rok od roku těžší. Když tomu přidám fakt, že jsem si na objevování nové hudby udělala méně času než obvykle, situace je ještě trochu komplikovanější. K mému překvapení jsem však zjistila, že popsaných papírků a odkazů v záložkách daleko přesahují následující seznam. Pokusila jsem se opět vymýtit plytké a stereotypní melodie, a zároveň do výběru zařadila i skladby vzniklé v letech minulých, protože i ty mě v uplynulém roce doprovázely. Snad alespoň některé zalichotí nejednomu uchu.

Sigur Rós - Isjaki

S novou deskou ve zcela novém kabátě. Temném, hlučném, lehce dekadentním. Jiný Island, dobrý Island.

Jan P. Muchow & Václav Havelka - I´ll Dream On

Může za to polský film Yuma. Ne, vlastně Honza Muchow, když jsem hledala, ke kterým filmům stvořil soundtrack. Celý soundtrack tohoto syrového snímku stojí za poslech a film za pohled.

Daft Punk - Get Lucky

Tohle je můj oblíbený francouzský disco houseový úlet. Nestydím se za to, protože Daft Punk dělají dobrou taneční hudbu. Důkazem je nová deska Random Access Memories.

(hodně hodně dávno, než se začali skrývat pod maskami)

Forest Swords - The Weigh of Gold

Pro mě donedávna zcela neznámý britský producent. Přesně takové mám ráda, nenápadné, tvořivé a talentované. Co v tom slyšíte? Trip hop, dub, trochu té psychedelie a experimentu. No prostě lahůdka.

Lenka Dusilová - Moja Máti

Znovu jsem objevila kouzlo alba mezi světy z roku 2005. Prý Anděl za nejlepší rockovou desku. Podstatný je však obsah alba a ten je jaksepatří pestrý. Skladby nepozbyly kvality, ale Moja Máti je asi nejpůsobivější.

James Blake - Retrograde

James se letos opět činil a vydal své druhé studiové album Overgrown (předtím to byly samé EP). A tohle je jeden velmi podařený track z ní. O Jamesovi se zmiňuji, kde to jde a pořád na něj odkazuji, proto tentokrát volím jinou přesvědčovací metodu - poslechněte si tento živý koncert. Už se zmínila, že je to velmi pohledný Brit?

Björk - Venus As a Boy

Další znovunalezené ženské kouzlo, tentokrát od podivínky Björk. Nic složitého za tím nehledejte, prostě jsem sjížděla album Best of pořád dokola a koukala na její klipy, mnohé režírované Michelem Gondrym (Nauka o Snech, Věčný svit neposkvrněné mysli, Pěna dní).

Bonobo - First Fires

Tak po jeho koncertě na Colours mám tohoto britského (jak jinak) multihudebníka ještě radši. Nevěděla jsem, kterou skladbu z jedinečného alba The North Borders vybrat. Heaven for a Sinner s Erykah Badu nebo First Fires s Grey Reverendem? Tolik krásy v pár skladbách v tolika různých podobách.

Coldcut - This Island Earth

Kultovní taneční a hiphopové duo jsem si s oblibou připomínala touhle skladbou. V 63. sekundě přichází Ten moment.

Vampire Weekend - Step

Trvalo mi to, než jsem k téhle indie rockově alternativní kapele dozrála. Asi na té nové desce Modern Vampires of the City něco bude. Něco poslouchatelného.

Arcade Fire - Reflector

Nechápu, kde Arcade Fire, početný kanadský klan, bere energii na takové dobré věci. A pořád slaví úspěch, zcela oprávněný. A to francouzské našeptávání je báječné.

Kid A - BB Bleu

Bylo téměř nemožné o Kid A neboli Anni T něco kloudného zjistit. Krom toho, že mi Google neustále podstrkoval album Kid A od Radiohead, jsem se dozvěděla, že skladba je součastí soundtracku na jakýsi japonský imaginární film, který si Kid A sama vymyslela.

Tak líbezný vokál a tak krásně minimalistický "tune". Ano, to je ta skladba. Je v ní něco navíc, je v ní všechno.

Zrní + Poletíme? ve Flédě

Jak už to ve Flédě bývá, o kvalitní hudební zážitky zde není nouze a jinak tomu nebylo ani úterního večera. Tentokrát klub sliboval dvojkoncert kladenské kapely Zrní a kapely Poletíme? v čele s brněnským umělcem Rudolfem Brančovským. Zrní měli na programu pokřtít vinyl a Poletíme? se právě vrátili ze studia. Není tedy divu, že koncert byl vyprodaný a Fléda narvaná k prasknutí.

Mé oči měly možnost zhlédnout pouze vystoupení Zrní, na které jsme se museli nějakou chvíli počkat, než se vůbec dav protlačil dovnitř. Ale od prvního momentu ocitnutí se na pódiu začali šířit radost skrze známé či méně známé skladby. Hýkal, Vězni, Pokraj, .... "plno krásných spokojených lidí", přesně takhle to tam vypadalo. Nic vyumělkovaného, pouhá bezprostřednost je jeich kouzlem. A taky um Honzy Fišera a jeho houslí ať už při baladičtějších skladbách (Dva, Tmou), či při něčem rytmičtějším (Autobus, Rychta), teatrální pohyby a tolik sympatický hlas Honzy Ungera, občas akordeon nebo beatbox Ondřeje Slavíka a taky kytara a basová kytara dvou dalších Honzů, přesně tak je to správně, dobrá jízda, nejen Noční jízda.

V průběhu se křtilo, vzduchem letělo zrní a celé to bylo Pozitivní. Říkejte tomu, jak chcete, třeba "alternativní folk-rock". Po živém koncertu však každému dojde, že škatulky jsou zcela nemístné a zařadit je někam je téměř nemožné. Přímo to z nich srší, že inspiraci čerpají snad odevšad a možná proto se při jejich poslechu dostavují pocity jako by "hvězdy byly každý den".

Při skladbách Tmou a Jabloně vždy trochu mrazí, ale dav je tak rozehřátý a nabitý atmosférou... je to příjemné, moc. Přídavky. Které vybrat? V nejlepším všechny, chceme je slyšet všechny. Chceme slyšet Koně. 

Kdo neměl ještě dost, počkal si na "banjo kapelu" Poletíme? a hudebně rozprouděný večer si protáhl do ještě rozprouděnější noci.

Feist - Monarch a The Reminder

Podíváme se do Kanady a povíme si něco o písničkářce Leslie Feist, členky početné kapely Broken Social Scene, která se taktéž pohybuje více než dvě dekády na slušné sólové dráze. Řeč bude hlavně o jejím debutu Monarch z roku 1999 a třetí desce The Reminder z roku 2007. Článek tedy nebude zahrnovat shrnutí celé její tvorby, ale má být takové lákadlo a propagace mých dvou oblíbených desek.

Album Monarch bylo vždycky považováno za lehce nevyzrálý debut tehdejší kanadské dvacítky, ale s odstupem času je více než zřejmé, že zas tak nevyzrálé nebylo. Střetnutí pár talentů a potenciál Feist mělo za vznik několik dobrých skladeb. It´s Cool to Love Your Family je hned z úvodu jasným hitem, následovaný sofistikovanější skladbou The Onliest. Pravda, One Year A.D. je klasický indie popík, ale na tom vlastně nezáleží, když se to tak příjemné poslouchá. Obecně se jedná o velmi různorodé písničky, což může dávat desce trochu roztříštěný dojem, na druhou stranu víme, že už tehdy měla Feist dobře našlápnuto, a že se bude jen a jen umělecky rozvíjet. Tento fakt je zřejmý z instrumentální balady New Torch a snad z nejpovedenější a nejpůsobivější písničky Monarch.

Deska The Reminder je už úplně jinde. Po prvotních úspěších její kariéra nabrala na rychlosti, a proto písničky vznikaly během častého koncertování na hotelech a na cestách. Přitom úvodní skladba So Sorry nevypovídá o nějaké hektičnosti, je to naopak takový odraz toho, kdy člověk zabouchne po náročném dni dveře hotelového pokoje a dá si zasloužený odpočinek v osamělém rouchu. Energie se však do těla pouští s I Feel It All, s promyšleným, nejen indie popem. Rozdivočené tempo v My Moon My Man se prudce uklidní ve vybrnkávající baladě The Park a v ještě lepší The Water, kde vynikne Lesliein vyzrálý hlas. Zběsilost a rychlost písniček však po těhle baladách není zapomenuta, ba se naopak vrací do hry v podobě Sea Lion Woman a Past in Present.

Posluchačům Jamese Blakea neunikne Limit to Your Love, neboť právě tuhle písničku si James propůjčil k vytvoření své verze. Musím přiznat, že jeho se mi líbí daleko více, má v sobě jistou intimitu, a proto tu od Feist v půlce s prominutím přeskakuji.

Můžu směle říct, že žádná z třinácti skladeb výrazně nepokulhává za ostatními. Je to velmi poutavá a dobrá deska dotažená díky Feist k dokonalosti. Jak se zpívá v písničce How My Heart Behaves... tohle je přesně to její How Her Heart Behaves.

Colours of Ostrava 2013

Zcela neplánovaně, kombinací pár náhod a za přítomnosti štěstěny jsem měla možnost se v pátek objevit na druhém festivalovém dni Colours of Ostrava a pak si užít i ty následující. První den mi sice utekl a s tím i Sigur Rós a Tatabojs, ale pořád tam zůstávalo něco v záloze.

Program jsem tentokrát neměla vůbec nastudovaný a sháněla ho až na místě, jen jsem věděla, že ten den hraje můj oblíbenec, britský multiinstrumentalista Bonobo, další kouzelný objev labelu Ninja Tune. Ještě před jeho vystoupením jsem si vyposlechla pár skladeb Asafa Avidana, takzvané reinkarnace Janis Joplin, ale popravně řečeno, nijak zvlášť mě do kolen nedostal. Tohle pokračovala i u irského písničkáře Damiena Ricea s jeho hořkosladkými baladami á la cukrová vata a na styl si vezmeme károvanou roztrhanou košili. Pár písniček bylo hezkých třeba Cheers Darlin, ale pak už jsem vážně chtěla odejít, abych vychytala dobré místo na Bonoba. Hned na začátku mi bylo jasné, že to bude náramná podívaná. Po Intru nasázet Cirrus to není jen tak. Plynule přejít do Sapphire a pak si přizvat zpěvačku Szjerdene k Towers, no nemohla jsem se cítit líp. Jak sám řekl, přišel nám zahrát hlavně skladby z nového alba The North Borders (First Fires, Emkay, Know You), ale Black Sands naštěstí také neopomenul. Budiž důkazem Kiara a We Could Forever. Scéna to byla skvělá, Bonobo uprostřed nám servíroval krásné basové linky a odtud "řídil" saxofonistu (popř. klarinet), zpěvačku a bicí. Bylo mi jasné, že takový zážitek s takovým sympatickým umělcem jen tak někdo z letošního line-upu Coloursů jen tak někdo nepřebije.

Bonobo

Sobotní festivalový den pro mě začal až kladenským počinem Zrní na malé scéně uprostřed toho industriálu v Dolní oblasti Vítkovic. Pár písniček jsem sice znala, ale mile mě překvapilo, že jejich písničky člověk znát vlastně nemusí a automaticky se naladí na jejich notu. Jejich album Soundtrack ke konci světa je celkem návykové a především skladby z této desky zazněly. Rychta, Dva, Hýkal, ... + pružné pohyby zpěváka, všudypřítomné housle a třeba i nějaký ten sample. V českých rybnících se začínají vířit slušné věci. 

 Zrní

Posléze jsem se přesunula na letošního headlinera Coloursů - švédské The Knife. Přiznám se, že jsem k jejich tvorbě kdysi přičichla, ale nikdy jí nepropadla. Byla jsem však zvědavá s čím přijdou. Téměř 40 minutová warm-up s disco oblečeným neoholeným chlapem neustále něco vyřvávajícím a cvičícím si svůj dav na The Knife. Pak konečně začli s nekonečným počtem tanečníků v třpytivých oblečcích. Show to bylo dobrá a správně divná, to se musí nechat, ale po hudební stránce to zas tak úžasné nebylo. Bavilo se mě koukat na to divadlo, ale z jejich hudby jsem zas tak odvázaná nebyla, zvlašť když po mě někdo křičí, že jsme "fucking awesome"... No nic, byl čas se přesunout na The xx. Moc jsem tomu nedávala, z jejich mnohdy monotónní tvorby jsem byla vždycky tak akorát ospalá, ale co se nestalo.

Překvapili! Dream pop jak vyšitý, o zasněnost se postaral zpěvák Oliver Smith a zpěvačka Romy Madley Croft a celé to měl po palcem "muž za pultem" Jamie Smith. A tak mi došlo, že právě takoví muži za pultem by se neměli podceňovat, protože právě oni často dotváří celkový, velmi přitažlivý ráz. Bylo to milé zjištění, že jejich hity jako VCR, Islands, Heart Skipped a Beat a Crystalised zní naživo skvěle pod tou promyšlenou světelnou show. Došla jsem k závěru, že už The xx nebudu tolik zatracovat.

The xx

V neděli jsem si šla poslechnout Luno. Jedná se o spojení Emy Brabcové z Khoiby (určitě ji znáte z hitu kapely Sunflower Caravan), Šmityho z The Prostitutes, Honzy Janečka ze Southpaw a Martyna Starého. Ema je skvělá, bezprostřední, ale celý koncert mi přišel trochu tvrdý, na mě více rockový a těžko uchopitelný. Zní to však dobře a asi tomu dám druhou šanci a začnu třeba s tímhle hitem Chanteys. 

V závěru festivalu jsem už pak ani neměla moc sílu, neděle tolik lákadel nepřinášela a tak jsem si poslechla pár písniček od polský zpěvačky, herečky a revolucionářky Marii Peszek, trochu si odpočinula u líbezné hudby Sama Lee & Friends, britského písničkáře, který nezní vůbec britsky, zato zpívá s lehkostí britské lidové písně. Festival jsem zakončila jsem to českým hudebníkem a producentem Borisem Carloffem. 

Stále platí, že na festivalu Colours of Ostrava si člověk vždycky něco najde a bude to znít dobře, ale letos byl line-up prostě trochu slabší. Opravdu Jamieho Culluma, který přezpívává písně ostatních a pak skáče u klavíru, nepovažuji za tak velkého headlinera a také si nemyslím, že pozvat tucet písničkářů a všelijaké afro reggae hipsterké pokusy nepovažuji za ten nejlepší tah na branku. Je fajn být barevný, ale je taky dobré ty barvy trochu střídat podobně jako u loňského ročníku. Nicméně jsem vděčná, že jsem měla možnost slyšet výše popsané a především koncert Bonoba si budu promítat ještě hodněkrát v hlavě.

© Colours of Ostrava
Foto: Matyáš Theuer, LK HOLDING

Sigur Rós - Kveikur

Po minulém šestém studiovém album Valtari jsem pocítila menší zklamání a jakýsi náznak

stagnace ze strany islandských Sigur Rós. Uvíznout na mrtvém bodě je lidské, naštěstí se z toho brzy dostali a už po roce přichází se sedmým studiovým albem Kveikur a v redukovaném složení, bez klávesisty, který se rozhodl kapelu opustit. Řeči o úplném rozpadu kapely byly však zahnány a chlapci nabrali překvapivý směr. Z euforických a malebných krás, které vyjadřovali skrz post-rock a často i ambientní hudbu se transformovali na něco temnějšího, hlučného a až rockového. Chtělo to změnu a po poslechu pilotního singlu Kveikur mi bylo jasné, že ta změna je výrazně ku prospěchu, a že sedmé album nemusí nést žádné příznaky vyčerpání.

Již úvodní skladba Brenninsteinn je velkým překvapením. Téměř osm minut naprostého hluku, šumu a dekadentní roztříštěnosti přejde v rytmické bubnování v kontrastu s Jónsiho jemnými vokály. Holt doba je pro některé temná a tohle může být ten správný odraz. Nutno přiznat, že to zní skvěle a nebojím se, co přijde dál. Naopak jsem ještě víc zvědavá. Temné a zvučné chvilky pokračují i v Hrafntinna. Skladby jsou lehce agresivní a krom teda úvodní disharmické nabízejí skrytou melodičnost a netají se svou velkolepostí jako třeba Isjaki nebo Bláprádur. Trochu klidu přináší snad jen poslední Var.

Je to tak trochu jiný Island, říkám si při poslechu Kveikur, ale líbí se mi. Album neznačí úpadek kapely, ale pouze novou etapu, v tom je cítit ta melancholie. Daří se jim to, deska je totiž perfektní a už teď je jasné, že se bude na konci roku objevovat mezi těmi "top" zcela oprávněně.

Letní limonády

Zahltila jsem se písničkami, které jsem označila za letní, a které tak na mně tak působí. Vystihují leddacos a přesně zapadají. Níže je takový malý výčet svěžích a lahodných letních skladeb. Opět zde kromě klasických letně znějících hitovek najdete také pár minimalistických kousků. Užívejte léta!

The Cardigans - My Favourite Game

Hitovka švédské kapely s pohlednou blonďatou (jak jinak) zpěvačkou, která v druhé polovině devadesátých let vyhrávala snad v každém rádiu. Správně energická a jak klip napovídá, ideální na zběsilou jízdu autem.

Air France - June Evenings

Další Švédi s jemnou indie elektronikou, kterou mé léto vždycky začíná. Jejich všudypřítomné melancholické závany jsou cítit na každém kroku, přesto se v těch snových představách tak úplně neutopili.

The Tennis - Origins

O sympatickém dream-popovém ladění tohoto Denverského dua jsem psala tady. A skladba Origins je právě tou nejchytlavější skladbou z desky Young and Old.

Bombay Bicycle Club - Lights Out, Words Gone

Nevím, proč jsem Bombay Bicycle Club, tak pořád ignorovala, přestože jsem na ně celkem pravidelně narážela. Až jeden kamarád mi pomohl odkazem na tuto skladbu tohle prolomit a ukázalo se, že se jedná o něco kouzelného. Kombinace tohoto videa a písničky má v sobě něco strašně působivého a pěkného.

Kid A - BB Blue

Odkaz na Kid A jsme spatřila na Ninja Tune a něco tak perfektního a tvůrčího po hudební stránce jsem dlouho neslyšela. Celé je to o tom, že si jedna šikovná slečna vytvořila hudbu k imaginárnímu japonskému filmu a vznikl tenhle, troufám si tvrdit, minimalistický skvost (na internetu často odkazovaný na dřívější tvorbu Massive Attack).

Neon Indian - Deadbeat Summer

Tuhle neuvěřitelně vlezlou chillwave písničku mám spojenou pouze s létem, přímo bije do očí. Zlepšuje náladu asi zhruba o 300%. 

Mathew Herbert - Audience

Můj druhý minimalistický tip, tentokrát z Velké Británie, kde ho škatulkují jako muzikanta tvořící microhouse a downtempo s perfektně sedící jazzovou kombinací. Určitě pohlazení pro uši.

Delorean - Deli

Alternativní taneční hudba z Baskicka. Nevídané, ale světu poměrně známé a oblíbené. Takový energetický nabíječ s až nebezpečně chytlavým refrénem (pravdivé klišé).

Broken Social Scene - Almost Crimes

Opět odkazuji na něco, o čem jsem se již zmiňovala (konkrétně tady), ale myslím, že si to tenhle art-rockový kanadský klan zaslouží a především tahle bláznivá písnička.

Vicky Cristina Barcelona Soundtrack

Konkrétně skladba Barcelona od Giulia y Los Tellarini nejlépe vystihuje náladu a těšení se. Ono víc slov ani není potřeba.

The Great Gatsby - Soundtrack

Nová verze zfilmovaného příběhu o americkém snu v rukou Baza Luhrmanna slibuje již od počátku velkou podívanou. Mnozí si totiž pamatujeme jeho zálibu ve výrazných kostýmech a "lehce" kýčovitém soundtracku z Moulin Rouge. U Velkého Gatsbyho tomu nebude jinak, naopak směsice mainstreamových skladeb nemůže být více kýčovitější. F. S. Fitzgerald by se asi divil, co všechno se dá udělat s jeho klasikou o zhýralé zlaté mládeži z dob Jazzového věku.

Co nám teda bylo namícháno? Nějaký ten hip-hop a r'n'b v podání Beyonce a Andre 3000, či Jay-Z, diskohrátky této doby od Fergie, přeslazené balady Lany del Ray, malá snaha držet se původního scénáře díky Bryanovi Ferrymu, další sladidlo Sia a milionkrát ohraná skladba Heart is a Mess od Gotye. Pozor, tím veškerý mainstream nekončí, máme tu přece The xx s neustále se opakující uspávací linkou snad ve všech svých skladbách (a přitom zněli zpočátku tak nadějně..), když už nic,  alespoň přidali k tomu smyčec.

Hudební dojem trochu zachraňuje Jack White, Nero a Florence and the Machine, které už je taky všude plno, ale její skladba se do filmu celkem hodí.

Je to obrovská škoda, protože tenhle film přímo vybízí k nějakému pestrému a jedinečnému soundtracku. Samotné prvky moderní hudby mi vůbec nevadí, jen šly použít jakékoliv jiné vhodnější písničky, kdežto tohle je jedna velká roztříštěnost a prachobyčejný střední proud postrádající nápad.

Nicméně stále doufám, že film bude ta správná Luhrmannova show a DiCaprio mi jako vždy udělá radost.

Bonobo - Black Sands a The North Borders

"I need to find a paradise for me... no one tell me, heaven´s waiting"

Když mi úplnou náhodou před třemi lety "přistála do klína" deska britského multiinstrumentalisty Jamese Greena alias Bonobo, ještě jsem netušila, o jaký poklad se jedná. Byla to právě deska Black Sands a intro Prelude a Kiara, která mě zavedla do asijsko-orientálních snů. Až na pár skladeb je tato deska bez vokálů, to ji však nijak neochuzuje, neb nápadů se samplováním má Bonobo požehnaně. Tím to ale nekončí, protože Bonobo jako správný multiinstrumentalista ovládá hru na několik nástrojů, můžu jmenovat kytaru, klavír, mandolínu, harfu a ještě bych zdaleka nebyla u konce. Tón desky udává také zvuk saxofonu a klarinetu jeho společníků a vše podtrhuje jemná basová linka. Výsledkem je příjemné organické downtempo a trip-hop ozvláštněný jazzem. Nejen We Could Forever a All in Forms (jednoduše dokonalá) jsou důkazem, že tahle deska se jen tak snadno neoposlouchá.

A když už si člověk myslí, že jeho oblíbenec nemůže překvapit, po třech letech to zaručeně přijde. Přišel v jiném kabátě a ten kabát měl takový šmrc, který bude mít i další sezónu a vlastně je dost možné, že se jen tak nevynosí, neošoupe. Hned první výraznou změnou je účast řady vokálistů a přítomnost podmanivých beatů. First Fires vnáší do vzduchu otázku "V jakém světě jsem se to vlastně ocitla?", u Emkay si odpovím, že "to tu vypadá zajímavě, v té říši divů..." a u třetí Cirrus bez jasné potřeby a zbytečnosti dávat do písně jakkýkoliv text jen zatajím dech a vykřiknu: "Z toho světa nechci nikdy zpátky!". Jsem ve fázi naprostého blouznění, když mi do ucha šeptá výborná soulovou zpěvačka Erykah Badu, ale tohle není vůbec jenom Heaven for Sinner přece.

Cítím se tak trochu jako smyslů zbavená a vlastně docela báječně, protože ještě není vůbec konec ani když už poslouchám Know You a Antenna. Takhle bych tu mohla jmenovat a doporučit každou píseň z alba, což se málokdy stává, ale když ono to tak dobře zní jako celek. Když ochutnáte lahůdku, tak nechcete přestat, nezůstane to jen u toho ochutnávání, když vidíte, že toho je daleko víc.

O Bonobo jsme měla v plánu psát už dlouho a věděla jsem, že to jednou udělám,a teď se naskytla skvělá příležitost. Pro mě je jedním z headlinerů letošních Colours právě Bonobo a je jedno, že na plakátě není napsaný stejně velkým písmem jako The Knife a že mu asi nepřidělí to největší pódium. To by se ani asi neslušelo.

 

(Pokud se vám zamlouvá hudba Jamese Blakea, jste tady správně.)

CocoRosie

 "Lazy days when I said lets go for a ride"

Fakt, že CocoRosie vystoupí v červnu v Praze, mě dovedl k zjištění, že jsem o nich zatím nic nenapsala. Přitom jejich hudba zde patří.

Známé sesterské duo Bianca a Sierra Casadyovy vyrůstaly v náručí své matky, která je počastovala přezdívkami Coco a Rosie. Své dětsví a mládí strávily na cestách, protože matka symptatizovala s výroky "škola života" či "život tě naučí", tudíž klasické škole moc nevěnovaly pozornost. Prázdniny u otce znamenaly zasvěcení do indiánské kultury, jež byl otec fanouškem. Tahle nelibost se jim později stala inspirací.

Zpočátku to na žádnou společnou tvorbu ani nevypadalo, Bianca žila v New Yorku, vymetala hip-hopové kluby a dala se na studia, zatímco Sierra zakotvila v Paříži. Po deseti letech Bianca sestru navštívila a tím se započala jejich slavná hudební éra. Společné pařížské léto se neslo v duchu střádání společných nápadů, zkoušení, co kdo umí a nekompromisní míchání žánrů vedle k několika skladbám převedených do první desky La Maison de Mon Rêve, ze které pozornosti neunikla minimalistická skladba Good Friday.

Jejich styl se s přibývajícím počtem desek začal pilovat, v čem však sestry neudělaly pokrok jsou obaly desek. Něco tak nevkusného se jen tak nevidí. Nelze snadno říct, kde po hudební stránce zakotvily. Obecně se říká, že je to freak folk, ale jen tahle škatulka nestačí. 

Podivínská děvčata jsou někdy až úděsně infantilní, míchají nemíchatelné, operní hlas Sierry a hiphopové beaty Biancy. Krom klasických elektronických pomůcek nejradši vytáhnout všechny nástroje, které doma najdou a vznikne něco vysoce alternativního. Mezi posluchači vyvolávají řadu rozhořčení, nicméně já jsem z řad těch, které tohle padlo do noty. Ačkoliv mi jejich desky moc komplexní nepřijdou, mám spoustu oblíbených písní. Svým ustavičným experimentováním si vytvořily svůj vlastní svět a kreativita je výsadou.

 První tři desky mi svým laděním přijdou dost podobné, neznamená to však, že písničky jsou stejné. Jistý pokrok lze však pozorovat, nejvíc folková je asi první deska a s další lze pozorovat narůstající počet experimentů. Z celé řady písniček bych několik zmínila. Z první již zmiňovanou Good Friday, z druhé desky Noah´s Ark nelze pominout skvostnou spolupráci s Antony and the Johnsons v Beautiful Boyz. Líbit se bude i píseň Noah´s Ark. Pak už si na prapodivné hlasy člověk zvykne a někteří jim možná přijdou na chuť. Z třetí desky The Adventures of Ghosthorse and Stillborn za ochutnávku stojí trošku synteťácká a lehce rapující Rainbowarriors a samozřejmě půvabná Raphael.

Jako celek se mi však nejlépe poslouchá čtvrtá deska Grey Oceans. Směsice jemných mixů, divnofolku, hiphopových beatů a dokonce i rytmických melodií se od předchozích alb liší. Změnu slyšíme hned v úvodní Trinity´s Crying, ale tradiční nástroje a jejich slabost pro orient nás neupouští (Smokey Taboo). Klavíru si užijeme v baladě Grey Oceans, nicméně vše překonávají skladby R.i.p. Burn Face a Lemonade. V první zmíněné slyšíme schopnost dokonale skloubit oblíbené beaty a vysoký hlas Sierry, možná to zní příliš teskně, ale o to víc v krásně. Lemonade je taková lahůdka s líbezným refrénem, takovým nejvíc cocorosieovským.

Všechny tyto skladby a spousta dalších mě docela nalákaly na červnový koncert, minimálně na blížící se pátou desku. Společné pojetí ležérnosti s důrazem na precizní a vytříbené melodie jsou silnou stránkou jejich výjimečného světa.

pozn. tahle verze R.i.p. Burn Face stojí taky za poslech.

Vítěz cen Apollo - Boris Carloff

Významný český producent si na podzim udělal radost svým debutem The Escapist a radost tím udělal i nám. Rodáka z Hranic na Moravě si můžeme spojit s kapelami Sunshine, Wohnout či třeba s Davidem Kollerem. Jakou cestou se ubírá on? Lze v něm číst kousek od Trickyho, Massive Attack, ale také IAMX. Možná je to tím, že s lidmi mající do činění s těmito světovými jmény, sám Boris spolupracoval. Za zmínku stojí také klip k písni The Falling vystřihnutý jako by ze starého vědecko-hororového filmu (možná proto pseudonym dle herce Borise Karloffa, který ztvárnil ve třicátých letech Frankensteina). Můžu snad jen dodat - další plusové body pro českou hudební tvorbu.

Tennis - Young and Old

Jak prosté. Kamarádi, kteří to na výšce dali spolu dohromady a pak se vzali. Vyrazili na svatební cestu na plavbu přes Atlantik a začali si prozpěvovat, lépe řečeno skládat písničky. A takhle vzniklo tohle Denverské duo.

Jejich druhé album Young and Old nemá ambice být tou nejlepší deskou na světě, spíš jen ujasňuje směřování kapely. Avšak tenhle fakt nebrání ničemu k příjemnému poslechu. Svěží album obsahuje neméně svěží písničky ne zcela nutné na plavbu, ale obecně je na místě jí přisoudit spíše letní tón. Nebo takový, který vám připomene léto a na moment rozsluní pochmurný zimní den. Protože hlas Alainy Moore je tak příjemný, kytary Patricka Rileyho tak správně vybrnkávají až do lehce tanečního rytmu, což desce dodává sympatický dream-popový ráz. Prostě úplně slyšíte tu letní pohodu a zmocňující pocit nicnedělání.

Kritici by tomu možná rádi nálepku "vyumělkovaný pop", ale je třeba se nenechat odradit, někdy je prostě takový oddych ku prospěchu. Vše totiž začíná zvolna u It All Feels the Same. Následuje silná skladba této desky - Origins, tak správně chytlavá jak jen dobrý hit může být.

Alaina je svým zpěvem prostě okouzlující, zjistí člověk, když si nechá do uší hrát My Better Self. Nohou si pak poklepává u High Road. Není to úplně marné, říká si poslouchajíc Robin.

Je to občas příjemná změna uniknout od všech složitostí a poslechnout si něco, co zní tak jednoduše, až vás to zanese na úplně jinou vlnu. Vlastně je to docela hezká deska.