Colours of Ostrava - DEN 4.

Po třech festivalových a vcelku vyčerpávajících dnech jsem se rozhodla poslední den nijak nepřehánět a vyrazila až na britského písničkáře Fink "odchovaného" labelem Ninja Tune. bohužel jsem si jeho minimalistickou show až tolik neužila, protože, možná to jen můj dojem, u letošních Colours převažovaly hudební počiny hodící se spíše na klubovou scénu. To samé platilo i u Buty vystupující zbytečně na největší scéně, proto jejich nové a převážně komorní písničky potěšily hlavně věrné fanoušky. Já se v průběhu spolu s dalším množstvím lidí postupně odebrala na vedlejší stage, abych na rakouskou senzaci Parov Stelar Band byla pokud možno co nejvíce vepředu. Což se ukázalo jako chyba. Vedle mě si stouply zfanatizované fanynky se svými příteli, kteří se pravděpodobně domnívali, že jsou na metalovém koncertě. V momentě, kdy se člověk pokoušel o náznak tance, svalil ho pogující dav. Nezbývalo nic jiného, než malými krůčky couvat dozadu. Tam už to bylo lepší, až na jednoho muže, který mě při každém svém výskoku praštil svou rukou do hlavy. Co se týče samotného Parova, asi jsem byla natěšená až moc. Celou show řídila zpěvačka, zpívalo jí to moc hezky, trumpetista a saxofonista se taktéž činili, ale čekala bych poněkud jiný playlist. Méně monotónních a více zajímavých skladeb, kterými dominují alba Coco a Shine. Pochopitelně zněly tracky z nového Princess a minimálně pár písněmi mě potěšili, hlavně All Night a tím se dojem z koncertu zlepšil. 

Po skončení jsem se vydala na velké finále festivalu, takzvaný zlatý hřeb. Výstup americké soulové zpěvačky Janelle Monáe pro mě byl více než příjemným překvapením. V rámci své precizní choreografie laděné do černobílých barev předvedla se svou početnou kapelou strhující až divadelní show. Svou schopností zkombinovat soul, r´n´b, funky ale taky jazz a nefalšovaný pop celkem slušně rozpohybovala dav a doslova si ho omotala kolem prstu, když ho posunky rukou nutila dřepět a po několika minutách donutila vyskočit a znovu rozvířit v tanec. Ukázala, že není laciná afroamerická zpěvačka, kterých za velkou louží potkáme spousty, ale ve svých černých kalhotech s černými kšandami, bílé košili a vyčesanou patkou dala všem na vědomí svůj talent. Čtyřicetiminutový přídavek přinesl i nové skladby (Electric Lady) tedy nejen ty z dva roky starého alba Archandroid. Vystoupení obsahující třeba i zpěvaččino malování na malířském stojanu a samozřejmě její nezaměnitelné taneční kreace spolu s kapelou bylo opravdu zážitkem a nejvhodněji vybranou lahodnou třešničkou na dortu letošního 11. ročníku festivalu.

Více fotografií na stránkách Matyáše.

Colours of Ostrava - DEN 3.

Třetí den jsem se spolu s bráchou správně naladila při poslechu hitovek Mňágy a Žďorp. Potěšili hlavně písničkami Nejlíp jim bylo a Hodinový hotel. S Jitkou jsme se pak marně snažily dostat na koncert Portico Quartet do plynojemu, proto jsme se musely spokojit s Euzen na Mittal scéně. Popravdě řečeno, více mi tato dánská zpěvačka sedla před dvěma lety, když ještě vystupovala s Valravn. Jejich hudba byla melodičtější a víc různorodá. Většina lidí navíc se s předstihem hrnula k hlavní scéně na dalšího headlinera, francouzskou zpěvačku ZAZ. Měla jsem trochu obavy. Poprvé jsem ji slyšela více než před rokem v hodině francouzštiny a od té doby se proměnila v poměrně zmedializovanou hvězdu. Naštěstí dav nepůsobil až tak zfanatizovaně a zpěvačka Isabelle působila neuvěřitelně bezprostředně, pomalejší písničky střídala s těmi svižnými a přesně věděla, kdy zazpívat hit tak, aby si dav nikdy neukolébala. Nejvíc ale samozřejmě ožil při Les Passants a Je Veux. Nepřikvapilo mě, když jako francouzska, zcela ignorovala angličtinu a přiznala svou neznalost. Možná trochu znervózněla, neb francouzštinu z diváků dle mého názoru ovládal málokdo, přesto si jejich pozornost udržela po celou dobu koncertu.

S opačným problémem se potýkala kanadská písničkářka Alanis Morrisette. Ta má za sebou slušnou hvězdnou kariéru a mluví se o ní v superlativech. Ne tak o jejím vystoupení na Colours. Skladby mi splývaly dohromady a ani její největší hity nedokázaly strnulý a zkostnatělý dav rozpohybovat. Šli jsme si proto radši na OKD Stage poslechnout taneční bláznivý pop francouzského dua Gangpol & Mit. Poté jsem se opět odebrala k hlavní scéně netrpělivě vyčkávat na Animal Collective, hlavní důvod mé účasti na Colours byla totiž jejich účast. Docela chápu, že psychedelický pop a freak folk, asi není jen tak pro každého, proto nás před pódiem stálo podstatně méně než před vystoupení ZAZ, tj. jen zarytí fanoušci a ti, co si libují v experimentech. Nevadilo mi to, neboť místa bylo dost i před pódiem. Kluci přišli, sedli za aparaturu, "elektronické krabičky", za klávesy, bicí, vzali do ruky kytaru, spustili vizualizaci a začali. Po hypnotizujících, dechberoucích několik minutách, Panda Bear řekl "Thank You" a pokračovali dál. Pak to řekl ještě jednou a dodal "Hope you havin´a good time" a opět pokračovali dál. Po hodině a čtvrt řekl "Thanks a lot", kluci se zvedli, zamávali a odešli. Prostě důležité bylo, že to odehráli podle mě nejlepší "koncert" z Coloursů bez velkých řečí. Je to prostě citová záležitost, co si budeme povídat. Ze své početné diskografie hráli jen pár věcí, třebas Did You See the Words, Summertime Clothes a Brother Sport - mé tuze oblíbené kousky. Zbytek věnovali skladbám z alba Centipede Hz, které má vyjít v září. Po koncertu se na něj těším ještě víc. Protože tomuhle se říká nefalšovaný kulturní zážitek. Ačkoliv jsem v tramvaji málem padla únavou, k radosti mi nic nechybělo.

První fotografie - ZAZ - zachyceno Matyášem Theuerem

Druhá fotografie - Animal Collective - zachyceno Stanislavem Kaczorem

Colours of Ostrava - DEN 2.

Pátek třináctého mě jako první zavedl na českou scénu nahlédnout na brněnské duo Čokovoko. Přestože jsem se zprvu této ženské dvojce se značně prořízlou pusou bránila, jejich poslech naživo mě lákal. První dojem co se hudební stránky týče je celkem jasný - všechno špatně, ale stejně rychle jsem pak tomu přišla na chuť. Strašně špatný hiphop, strašně špatný rytmus a rýmy, ale strašně dobré, sarkastické a neotřelé texty, které mají co do činění s dobou, ve které žijeme. Nutno dodat, že z trochu té pesimističtější stránky, ale ve své nejhumornější podobě. Ačkoliv se většina účastníků v koutku duše pořádně červenala, nemravné a pěkně od rány přednesené recitování prostě baví. Skladby jako je Dědovo desatero či Etapy v životě ženy je nutné brát s hodně velkou rezervou, vlastně všechny skladby, žádné větší sofistikovanější poslouchání nečekejte. Protože tohle je jejich "way of life".

Zato s Bratry Ebeny už ta sofistikovaná hudba zaručena byla. Marek přišel v džínách a kožené bundě jako "kamarád od vedle". Šlo vidět, že jeho chytrá a humorná hudba se lidem líbí, přišlo jich totiž dost a Marek to shrnul tak, že tolik lidí se na ně celkem přijde podívat za podzimní sezónu. Blýsknul se také svými tanečními kreacemi. Ty vynikly hlavně u Folklorečku.

Začala však na mě padat únava z předešlého dne, proto jsem si Dana Bártu s Illustratosphere poslechla v prostředí čajovny a občas mrkla na velkoplošnou obrazovku. Špatně naladěná jsem přišla i na jinak vynikající experimentální francouzské trio Gablé a energii mi nedodal ani přes hodinu jamující Bobby McFerrin, ač jsem se snažila, nemohla jsem vystoupení přijít na chuť. Bohužel jsem musela propásnout muzikanta Antonyho and the Johnsons, kterého jsem prvně slyšela při poslechlu mých oblíbených Cocorosie. Taktéž jsem přišla o velkolepou show Flaming Lips, kteří se pyšní 8 odehranými koncerty za 24 hodin. Proto z tohoto pro mě zkráceného festivalového dne musím vyzdvihnout především výkon Bratří Ebenů.

Colours of Ostrava - DEN 1.

Ve vzduchu letošních Colours viselo plno očekávání a to nejen díky přesunu místa do industriálího prostředí Dolní oblasti Vítkovic, ale také v podobě velkých jmen, která již několik měsíců vzbuzovala nemalý zájem na festivalovém plakátu. Po zvážení jsem se rozhodla vydat se na Colours na vlastní pěst. Obavy, že bych někoho nepotkala a strávila nějaké koncerty sama, byly zbytečné.

Během prvního dne jsem se rozkoukávala po areálu, a na zcela neplánovaně šla okouknout show Pub Animals, českého funky s lehkým reggae. Sama si takové věci nepouštím, ale na úvod festivalu to neznělo vůbec špatně, když jim člověk promine tu "vystajlovanou" vizáž a divné prupovídky. Proto jsme se vydala na oficiální zahájení, které po proslovu a přivítání Zlatky Holušové, měl v režii Rufus Wainwright se svou kapelou. Přišel, oděn v červeném koberci (jak by taktně řekla Terka Chodurová:)), a pustil se téměř až do chorálového zpívání. V písničkářském světě je jeho jméno velkým pojmem, možná proto dávka exhibicionismu a takového toho "floutkovství" byla místy přespříliš, avšak jeho poznámku, že "to tu vypadá jak ve filmu Robocop", mu rádi odpustíme, protože on je fakt třída. Občas klavír, občas kytara a vždy jeho charismatický hlas. On sám působí dojmem chlápka, za kterým se jdou uplakané kamarádky vybrečet na rameno a on řekne "Hele, všechno bude v pohodě, věř mi."

Následovalo přesunutí se na vedlejší a druhou největší stage, abychom si poslechli americkou senzaci Kronos Quartet spolu s finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem a  Samuli Kosminenem, který je doprovázel na elektronické bicí a tu a tam přidal nějaký sample. Samotný smyčcový čtyřtet, opět z dalších velkých pojmů, ve své více než třicetileté existenci ukazuje vážnou hudbu v její nové podobě a má za sebou spolupráci s významnými hudebníky jako je např. Philip Glass (tvůrce soundtracků k filmům Hodiny či Iluzionista). Spolu s Kimmem (který neměl svými pohyby daleko k epileptickému záchvatu) a Samulim se postarali o výjimečnou futuristickou show. Něco mi říká, že v tom měla prsty jiná dimenze...

Pak nastalo hluché místo, které bylo třeba zaplnit před završením dne islandských Hjaltalín. Poslech skotských Mogwai jsem po pár skladbách vzdala a vydala se na pochůzky po areálu. O půlnoci už jsem cítila ten závan Islandu, jež s sebou přinesl samé sympatické a talentované tváře a pohlednou, blonďatou a stále se usmívající fagotistku. Zpívali a hráli pěkně, tak nějak od srdce islandský barokní pop. Přišla řada na hity Traffic Music a přídavek Goodbye July. Myslím, že i české publikum si dokázali na OKD stage, zasazené v ryze průmyslovém prostoru, snadno podmanit. Měli to prostě v krvi a v oné chladné noci nejednoho posluchače zahřáli.

Fotografie z koncertů můžete shlédnout na Matyasfoto.

Hjaltalín - Sleepdrunk Season

"If you paint a turtle red it won't go faster. It's best to leave it be and keep it green."

Je známo, že Island umí vypustit do světa kvalitní hudebníky. U Hjaltalín nehledejte Björk ani Sigur Rós, šli si taky totiž po svém a spíš inklinovali ke kanadským Arcade Fire. K mým uším dorazili při zkoumání programu letošních Colours a mile překvapili.

Jak jejich debut z roku 2007 Sleepdrunk Season správně charakterizovat?

Správně to nikdy nebude, ale roztahaný a unylý indie pop rozhodně nečekejte. Spíš takovou směsku barokních tónů způsobenou nástroji jako jsou klarinet, fagot, housle a samozřejmě kytara, basa a bicí. Sedmičlené formaci se to daří skloubit a ještě víc si posluchače podmaní díky střídání mužských a ženských vokálů. Tohle totiž zabralo minimálně na půlku Evropy.

Poslech Traffic Music a Goodbye July vyvolá pocit, že dlouhé letní večery strávené s přáteli můžou být opravdu nekonečné. A takový pocit si přece každý snadno oblíbí a přijme za svůj. Ostatní skladby jsou skromnou ukázkou jejích schopností, s jakými tvoří tak něžné a nikdy ne chladné písničky, jak se možná od Islandu vždycky očekává. Naopak mají sklony spíše ke klasické hudbě jak je tomu u Debussy a The Trees Don´t Like Smoke. A vůbec nevadí, že to zní tak trochu poprockově, protože hlas zpěvačky Sigríður Thorlacius potěší a víme, že je to tak správně. Fakt, že některé skladby zní až neskutečně pohádkově (Trailer Music), dokazuje, že s Islandem mají přece jen něco společného a to jim dodává nádech jedinečnosti, jak je tomu u poslední a islandsky zpívané Pú Komst Við Hjartað Í Mér. Tomu se totiž říká radost a euforie i z lehce, ale opravdu jen lehce melancholické hudby, která je z větší zastíněna tou svěží.