sobota 6. října 2012

Crystal Castles

 "Learn to love. Lessons repeating."

Ethan Kath a Alice Glass, dvojka z Toronta, udělala díru do světa zhruba v roce 2006 a pak ještě jednu v roce 2008, kdy vydala svůj bezejmený debut Crystal Castles I. Díru do mého světa o pár měsíců později a to tehdy, když ke mně dorazil jejich komerční seriálový hit Crimewave. V ní jsem zavětřila potenciál pro hlučnou hudbu plnou šumu (a to jsem ještě nevěděla, co teprv přijde s druhou deskou). Mám slabost se zamilovat do všelijakých hudebních mimozemšťanů a tohle bylo přesně něco pro mě. Běžně neplatí, čím víc divné, tím lepší, ale Crystal Castles v té své bublině tomu přišly na kloub. Staly se fenoménem nu-rave a 8-bitové hudby. Synťák jakožto nejvěrnější kámoš, zvuk jako ze špatné videohry či ze zaprášené punkové desky. Kdo by řekl, že tohle může být nabité emocemi. Minimálně melancholií určitě.
Svou hudbou (a chaotickými a pozoruhodnými vystoupeními) způsobily převrat na nezávislé scéně. Šum a umění přes to všechno si udržet melodii nikdy nezněl tak sofistikovaně. Je mi jasné, že tahle hudba chytne drtivou menšinu, avšak paradoxně lidem se líbí a díky tomu Ethan a Alice procestovali kus světa a zase se do něho vydají, až jim letos v listopadu vyjde třetí bezejmená deska. Což mě podnítilo dát jim konečně zde malý prostor.
Čím tedy začít? Pokud se člověk nechá ovlivnit prvním poslechem, asi se ani do toho nemusí pouštět v případě Crystal Castles. Pokud mu to však nedá, osobně bych začala asi druhou deskou, která je samozřejmě taky správně hlučná, elektronická, místy punková a samozřejmě díky žvatlání Alice melancholická, ale tak nějak víc lidská oproti jedničce a určitě lepší jako celek.
Kuriózní Fainting Spells a Doe Deer střídají na CC až příliš rytmické skladby, jemné jako vánek a často dost mrazivé - třeba Celastica, Baptism a Suffocation. Radost mi udělala taktéž Vietnam (lehce gradující písničky s linkou monotónnosti, to je něco pro mě) a Year of Silence, která je prostříhaná samply Jónsiho ze Sigur Rós. Stěží uchopitelná a o to intenzivní zážitek přinášející je Pap Smear. Zde je hlas Alice více než na místě. S ní se blíží i konec alba a já si uvědomím, že jsem propadla té jejich vlně, aniž bych se nějak moc snažila. Bez zábran jsem pronikla do jejich světa a ani se mi z něj nechce. Musím přiznat, že s kombinací pochmurného podzimního počasí to nemusí být zrovna ideální.
Měla bych se však vrátit k jejich první desce a neopomenout chválu i na ni. Přes svou lehkou roztřístěnost v sobě skrývá neobyčejné sklady zasluhující pozornost/poslech. A to bez přítomnosti Alice, za zvuků těch jejich hračiček je to 1991, příjemné poslouchatelná Vanished a vrchol tohoto debutu Knights, píseň plná výkřiků do tmy. (a tady přináším doporučení i na klip)
Sečteno, podtrženo, světe div se, přesně tohle duo je pomyslně v mé top patnáctce (možná i desítce, co já vím, prostě si mě podmanily) a při opětovné poslechu se těším na jejich třetí desku. Doufám však, že to těšení se nedopadne jako s Grasscut, kteří mě svou novinkou zklamali. Pro podobné nedočkavce jsou k poslechu dvě nové skladby Plague a Wrath of God nesoucí se v typicky "crystalcastlovském" duchu.