"Lazy days when I said lets go for a ride"
Fakt, že CocoRosie vystoupí v červnu v Praze, mě dovedl k zjištění, že jsem o nich zatím nic nenapsala. Přitom jejich hudba zde patří.
Známé sesterské duo Bianca a Sierra Casadyovy vyrůstaly v náručí své matky, která je počastovala přezdívkami Coco a Rosie. Své dětsví a mládí strávily na cestách, protože matka symptatizovala s výroky "škola života" či "život tě naučí", tudíž klasické škole moc nevěnovaly pozornost. Prázdniny u otce znamenaly zasvěcení do indiánské kultury, jež byl otec fanouškem. Tahle nelibost se jim později stala inspirací.
Zpočátku to na žádnou společnou tvorbu ani nevypadalo, Bianca žila v New Yorku, vymetala hip-hopové kluby a dala se na studia, zatímco Sierra zakotvila v Paříži. Po deseti letech Bianca sestru navštívila a tím se započala jejich slavná hudební éra. Společné pařížské léto se neslo v duchu střádání společných nápadů, zkoušení, co kdo umí a nekompromisní míchání žánrů vedle k několika skladbám převedených do první desky La Maison de Mon Rêve, ze které pozornosti neunikla minimalistická skladba Good Friday.
Jejich styl se s přibývajícím počtem desek začal pilovat, v čem však sestry neudělaly pokrok jsou obaly desek. Něco tak nevkusného se jen tak nevidí. Nelze snadno říct, kde po hudební stránce zakotvily. Obecně se říká, že je to freak folk, ale jen tahle škatulka nestačí.
Podivínská děvčata jsou někdy až úděsně infantilní, míchají nemíchatelné, operní hlas Sierry a hiphopové beaty Biancy. Krom klasických elektronických pomůcek nejradši vytáhnout všechny nástroje, které doma najdou a vznikne něco vysoce alternativního. Mezi posluchači vyvolávají řadu rozhořčení, nicméně já jsem z řad těch, které tohle padlo do noty. Ačkoliv mi jejich desky moc komplexní nepřijdou, mám spoustu oblíbených písní. Svým ustavičným experimentováním si vytvořily svůj vlastní svět a kreativita je výsadou.
První tři desky mi svým laděním přijdou dost podobné, neznamená to však, že písničky jsou stejné. Jistý pokrok lze však pozorovat, nejvíc folková je asi první deska a s další lze pozorovat narůstající počet experimentů. Z celé řady písniček bych několik zmínila. Z první již zmiňovanou Good Friday, z druhé desky Noah´s Ark nelze pominout skvostnou spolupráci s Antony and the Johnsons v Beautiful Boyz. Líbit se bude i píseň Noah´s Ark. Pak už si na prapodivné hlasy člověk zvykne a někteří jim možná přijdou na chuť. Z třetí desky The Adventures of Ghosthorse and Stillborn za ochutnávku stojí trošku synteťácká a lehce rapující Rainbowarriors a samozřejmě půvabná Raphael.
Jako celek se mi však nejlépe poslouchá čtvrtá deska Grey Oceans. Směsice jemných mixů, divnofolku, hiphopových beatů a dokonce i rytmických melodií se od předchozích alb liší. Změnu slyšíme hned v úvodní Trinity´s Crying, ale tradiční nástroje a jejich slabost pro orient nás neupouští (Smokey Taboo). Klavíru si užijeme v baladě Grey Oceans, nicméně vše překonávají skladby R.i.p. Burn Face a Lemonade. V první zmíněné slyšíme schopnost dokonale skloubit oblíbené beaty a vysoký hlas Sierry, možná to zní příliš teskně, ale o to víc v krásně. Lemonade je taková lahůdka s líbezným refrénem, takovým nejvíc cocorosieovským.
Všechny tyto skladby a spousta dalších mě docela nalákaly na červnový koncert, minimálně na blížící se pátou desku. Společné pojetí ležérnosti s důrazem na precizní a vytříbené melodie jsou silnou stránkou jejich výjimečného světa.
