sobota 5. ledna 2013

Letošní poutači uší

I letos se v mých záložkách, složkách, papírcích a telefonním poznámkách nahromadila spousta skladeb lahodících mým uším. Snažila jsem se vytvořit jen skromný výběr a opět se vydala napříč žánry. Tentokrát to jsou záležitosti docela nedávné, převážně z letošního roku či maximálně dva roky staré. Ať se líbí a zanechají stopu.

Anglická multiinstrumentalistka s pákistánksými kořeny už poněkolikáté ukázala, že tvořit hudbu jí jde. Pochvalně se o ní vyjádřil i Thom Yorke z Radiohead a já si myslím, že tahle pilotní skladba z třetího alba její um jen potvrzuje. Něco tak jemného a teskného zároveň podtrženo klavírem a samotnou zpěvačkou si přímo žádá další poslech.


Letos se dařilo i na české scéně. Bodejď by ne, když dají hlavy dohromady jméno jako Dušan Neuwert, Jaromír Rudiš a Jan P. Muchow. Vznikne něco poetického s jesenickým nádech (odkaz na místo původu a také pozn. k hudbě filmu Alois Nebel) a vkusně opatřenými elektronickými tóny. Škoda jen, že přesně taková hudba zpravidla míjí česká rádia. (Refrén je prostě parádní).

Uznávaný tvůrce z jižního Londýna, jehož jméno je spojováno s dubstepem a ambientní hudbou, to da v téhle skladbě zase dohromady s Four Tet, dalším chlapíkem, který ve světě nejen kouzelné elektronické hudby něco znamená. Těžko popsat tuhle krásu, je to prostě lahůdka.


Na tenhle výjimečný český počin mě upozornila má milá T. Je to vlastně takový český zázrak s hudbou, u které se zastavíte a vše necháte plynout. Jsem ráda, že v české alternativní scéně došlo k takovému zrodu. Pro posluchače Sigur Rós je to povinný klik.


Retro vánek z Austrálie v podobě dream popu a psychedelického rocku. Správný šum a chytlavá melodie nemusí znamenat něco nudného a fádního. U Tame Impala je to pravý opak.

O tom, jak jsem se Floexem nechala vtáhnout na jeho vlnu downtempa jsem před časem psala zde. Zkrátka je to český unikát a zaslouží si větší ohlas, než jen díky hudbě k hře Machinarium.


Takové opěvované znovuzrození této kultovní britské kapely a to díky skladbě s účastí na olympijských hrách v Londýně. Netřeba představovat, Damon Albarn je pořád skvělý, báječný a tvořivý a tahle skladba je toho důkazem.

Málokteré kapele se zaměřením na dream pop a používající lo-fi prvky se podaří neznít pateticky, nudně a pořád tvořit v této sféře něco zajímavého. Beach House se to obstojně a daří a svědčí o tom i pozitivní kritiky a schopnost stále si udržet svůj post. 

Její ve všech směrech odlišné album Baromantika z roku 2011 se ke mně dostalo sice o rok později a to díky komornímu koncertu v oblasti Dolních Vítkovic, ale o to intenzivnější hudební dopad na mě letos mělo. Tak "vyspělé" a neotřelé album se pro mě stalo jedním nejposlouchanějších a Lenčiné tvorby jsem si začala opravdu vážit.

Můj objev letošních  Colours je takhle temparementní afroameričanka se soulovou duší. Se svým orchestrem umí vytvořit pravou netuctovou show.

Jediněčné spojení folku a indie pro cestovatelské snílky. Zanechal ve mě pocit jak už dlouho žádný umělec. Provázel mě průběžně celým rokem.


How to Dress Well - Cold Nites
"Ambientní jemnocit". Na to obvykle slyší mé uši a za rok si takové skladby ráda nastřádám. How to Dress Well je jistota. Slyší na zavolanou, když je třeba.


Röyksopp je láska, to je jasné. Když jsem jednou napsala, že při téhle skladbě nejedno severské srdce muselo roztát, určitě jsem nebyla daleko od pravdy. Ta nádherně gradovaná písnička a tak líbezný hlas Suzanne je pravděpodobně letošním pomyslným vrcholem.

Žádné komentáře:

Okomentovat